Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti
mnou vchází se k těm, jež Bůh věčně trestá.
Zanechte naděje, kdo vstupujete.
Dante Alighieri, Božská komedie
Co všechno se dá opravit?
Já vím, není to nejgeniálnější otázka a nedá se na ni najít moc geniálních odpovědí, opravit se dá samozřejmě spoustu věcí- třeba hodiny, které netikají, nebo auto, které nejezdí.
Ale dá se opravit člověk?
Nemyslím jen jeho tělesnou schránku, myslím člověka jako takového, se vším všudy.
Jestli existuje někdo, kdo dokáže opravovat lidi, tak sem s ním. Zaplatím mu cokoliv, jen ať mě dá trochu dohromady. Ale ze všeho nejdřív musí opravit ji.
Musí opravit Annu Molly.
Je spousta věci, které mám rád, pár věcí, které nesnáším a jen jedna věc, kterou skutečně nenávidím.
Mám rád wafle se šlehačkou, Genesis, Charlese Dickense a svou terapeutku.
Nesnáším větrové bonbony, hady a jehly.
Nenávidím Annu Molly. Nenávidím ji a současně miluju.
Abych se představil, jmenuji se Sammael Harvey. Těší mě.
Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem chtěl být rytířem, jezdit na bílém koni a sem tam zachránit nějakou zakletou princeznu.
Trvalo mi skoro dvanáct let, než jsem si uvědomil, že realita, ve které jsem se narodil, je o trochu tvrdší než ta pohádková, taková, kde rytíře nikdo nepotřebuje. Narodil jsem se totiž v New Yorku,
městě plném davů, spěchu, stresu, zářivých neonů a přecpaných špinavých ulic, které mi čas od času připomínaly krysí nory. Tady rytíři opravdu nemají co pohledávat.
Tak jako každý, i já jsem měl nějaké to dětství.
Nebylo moc extra, byl jsem naprosto průměrným dítětem, žijícím v průměrném městě s průměrnými rodiči, jejichž plat byl také dost průměrný. Nouzí jsme však nikdy netrpěli a na cokoliv jsme si ukázal prstem, to jsem dřív nebo později dostal.
Matka byla svého času dost pohledná a rozmazlovala mě co nejvíc to šlo- jakmile sebou Samíček mazlíček seknul na chodníku a začal šíleně ječet, maminka k němu okamžitě přiběhla, zvedla ho na nohy a oprášila mu kolena.
Co se týče otce, nikdy jsme si k srdci moc nepřirostli. Nepamatuju si, že bych někdy běžel za tátou, abych mu ukázal něco, co jsem sám vyrobil nebo nakreslil.
Je to jako když je vám pět a máte škaredou noční můru- málokdy se stane, že běžíte za tátou. Ne, běžíte za mámou, která vás chlácholí, že se vám to jen zdálo.
Ten vztah mezi mnou a tátou založený na vzájemné ignoranci mi v podstatě vyhovoval- nemusel jsem poslouchat jeho věčné přednášky o penaltách- býval profesionálním fotbalistou, než sebou povedeně seknul na lyžích a zlomil si nohu v krčku, což znamenalo skončit s fotbalem.
Byla to pro něj nepředstavitelná tragédie, ale nehodlal se svého milovaného sportu jen tak vzdát- sedával ve dne v noci u televize, civěl do obrazovky a fanaticky si nahrával každý zápas.
Když jsme si celá rodina udělali jednou za uherský rok piknik v přírodě, ještě jsme ani nevytáhli košíky s jídlem z auta a otec začal zase balit s tím, že dnes hraje Manchester United proti Chelsea a on to nesmí v žádném případě prošvihnout.
Asi byl dost zklamaný, když zjistil, že ani jeden z jeho dvou synů nebude fotbalistou- můj bratr byl líný rozpohybovat svou horu sádla a já měl věčně nějaké problémy s nohama, takže jsem lezl o trapných berlích se žlutými odrazkami.
Svým způsobem tátu lituju, že nemá v rodině Beckhama číslo 2.
Mám ještě o tři roky staršího bratra, jako člena rodiny ho respektuju, ale jakmile se na něj podívám jako na člověka, nenapadne mě nic jiného než to, jaký je to idiot.
Vždycky mě rád šikanoval a nebylo to nic moc příjemného, protože vážil ve svých třinácti letech skoro devadesát kilo na tím pádem měl pořádně tvrdou ránu.
Mstil jsem se mu tím, že jsem chodil každých pět minut žalovat, takže jsme byli vyrovnaní.
A já.....myslím, že už jste několikrát slyšeli něco o tom, že není dítě, které by nebylo alespoň trochu roztomilé.
Ale já byl přesně ten případ.
Moje zuby byly jako noty na buben- trčely do všech stran, takže jsem připomínal postavičku ze záhrobí.Všechno ještě stěžovala nějaká vrozená vada v mé pravé noze, takže jsem se musel belhat o berlích.
Sem tam si do mě nějaký ze starších kluků s radostí kopl, ale vždycky jsem to nějak přežil.
Nejhorší byl ten posměch a potupa ve třídě, který si vytrpěl snad každý, kdo nevypadal jako bárbíňák. Mastné vlasy, rovnátka, berle a uhry byly podmínky , které musel splňovat každý kandidát na třídního klauna.
Ve čtvrté třídě jsem tento titul vyhrál a těsně jsem tak předběhl mého spolužáka Žirafu (měl krk přibližně stejně dlouhý jako trup), který mi to dodneška neodpustil.
Taky jsem trpěl úděsnou deformací křestního jména- Sammael.
Když jsem se mámy ptal, kde přišli zrovna na tohle jméno, vysvětlila mi, že jsem se měl původně jmenovat Samuel, ale sestra, která vše zapisovala do matriky, někde nechala brýle a namísto Samuela napsala Sammael.
Stokrát jsem jí přísahal hroznou pomstu, a tak má ta slepá zdravotní sestra štěstí, že jsme se zatím nesetkali, protože bych ji musel rozkrájet na kousíčky.
Ale to nejhorší teprve přijde- podle jedné mé pobožné učitelky dějepisu jméno Sammael znamená Nenávist Boží. Kristepane, jestli mám žít s tímhle cejchem až do konce života, tak mě radši zabijte...ale slibte mi, že se postaráte i o tu šílenou zdravotní sestru, nebo se budu otáčet v hrobě ještě dalších padesát let.
Největší tragédie mě postihla, když mi zubař oznámil, že musím začít nosit rovnátka.
Nejspíš to byla pomsta ze strany mých rodičů a lstivého zubaře, který mi nainstaloval do pusy tolik železa, že jsem vzhledem připomínal letadlo.
Jejich zákeřná msta mě odsoudila k dalším dvěma letem utrpení, kdy mi mí spolužáci neřekli jinak než Robocop.
Posmívali se mi a já měl pocit nejzbytečnějšího stvoření na světě. Asi jsem zdědil tendence litovat se po své babičce a zapšklost po dědovi.
Geny totiž nejsou něco, co můžete bez problému vyrvat ven z těla a mrsknout s tím do koše (i když bych si moc přál, aby to šlo).
Tak.
To bylo vše k mému dětství.
Tečka.
Tuhle sebelítostivou kapitolu máme za sebou. Zaplať pánbůh.
Po úděsných dvou letech mým mukám konečně odzvonilo- zubař mi konečně sundal rovnátka.
Připadalo mi to jako zázrak, když jsem poprvé po šestnácti letech dokázal přetáhnout ret přes horní zuby. Bobří předkus byl pryč a když jsem poprvé podíval do zrcadla, ten Sam, který na mě udiveně mžoural, byl někdo úplně jiný.
Mohl jsem se konečně usmívat a mluvit bez nechutného prskání přes hromadu kovu.
Naši mi zaplatili operaci na tu mou bolavou nohu a kulhání bylo čím dál méně vidět, ale nikdy nezmizelo úplně.
Ani mě to nemrzelo- mohl jsem zahodit berle a to bylo hlavní. Taky jsem mohl chodit tak, že jsem sebou nesekl každých pět až deset minut.
O letních prázdninách mi matka naordinovala přísnou vykrmovací kůru, díky níž už jsem nebyl tak dětsky vyzáblý a začal trochu posilovat, kadeřnice mi zastřihla vlasy a kosmetička zbavila naprosto nepřitažlivých uhrů..
Veškerá úprava mého vzhledu vyšla rodiče na několik tisíc dolarů, ale výsledek byl neuvěřitelný.
Když jsem nastupoval do třeťáku na střední škole, byl jsem změněný k nepoznání a konečně si připadal jako ten rytíř v lesklém brnění.
Skoro to vypadalo, že mě opravili a vyleštili, jako když z auta z vrakoviště uděláte Rolls Royce.
Téměř nikdo mě nepoznal a spousta lidí se mě ptala na jméno. Já samozřejmě nevěděl, co odpovědět, protože jsem chtěl starého Sammaela Harveyho, kluka zkříženého s šavlozubou veverkou, kulhajícího o berlích, pohřbít hluboko pod zem.
,,Sam." opakoval jsem pořád dokola jako kazeťák. ,,Prostě Sam."
Lidi se Prostě Sama nikdy nenabažili a starého Sammaela Harveyho už to začínalo unavovat.
Jestli chcete být ve společnosti těch ,,správných" lidí, musíte dodržovat spoustu pravidel- musíte nosit tu správnou značku džínsů, mít ten správný účes, poslouchat tu správnou hudbu a číst ty správné knížky.
Kdybych někomu z těch ,,správných" lidí řekl, že se mi líbí hudba od Phila Collinse, složil by se z toho.
Proto není divu, že vám tahle společnost začne lézt na nervy, dříve nebo později. Počítá se s vámi úplně ve všem, i v tom, co vás vůbec nezajímá.
Když se řeklo, že se půjde do kina na Rychle a zběsile, automaticky mi zamluvili křeslo v sále, i když věděli, že filmy o řvoucích autech mě fakt ani trochu nezajímají. Buď ten fakt prostě jen přehlíželi, nebo věřili, že moje symbióza s nimi je tak dokonalá, že jsem se naučil mít rád to, co oni.
Tohle je jeden z vedlejších účinků středních škol a odborně se tomu říká Magorismus středoškolský.
Tady je jasně vidět, že i když jsou brýlatí outsideři s mastným hárem dost utlačovaní, mají větší svobodu než ti, které okolí považuje za ,,správné".
Zní to trapně, ale poměrně často se stávalo, že když jsem si chtěl něco v klidu přečíst, musel jsem se schovávat v úschovně kol, aby mě nenašli. Netoužil jsem mít v jedné ruce Olivera Twista a v druhé vláčet bandu hihňavých holek.
Toho dne, myslím, že to byl duben, protože na každém rohu kvetl zlatý děšť, jsem se tam opět schovával jako krysa zalezlá v díře se sluchátky na uších a Genesis puštěnými na plné pecky, abych pokud možno neslyšel nic jiného než Philla Collinse. Ze středoškolského magorismu mi už zase třeštila hlava.
Najednou někdo prudce rozrazil dveře od přístřešku a zase je za sebou přibouchl.
Škubnul jsem sebou a discman spadl na zem.
Zaraženě jsem civěl na dívku, která se opírala o dveře a lapala po dechu, jako kdyby vyběhla několik pater schodů.
Když mě zaregistrovala, zamračila se.
,,Co tu děláš?" vyštěkla přidrzle.
Vrazil jsem si ruce do kapes. ,,To je otázka. Co tu děláš ty?" Jestli jsem si dobře všiml , byl jsem v tom přístřešku první.
Ohrnula ret a vypadala, jako kdyby tichounce vrčela. Ten výraz jí slušel, toho jsem si nemohl nevšimnout.
Byla docela hezká, měla světlé zježené vlasy a veliké modré oči, které na mě zlostně upírala.
,,Schovávám se." odsekla.
,,Aha." ušklíbl jsem se. ,,Jsme dva."
Nadzvihla alabastrové obočí. ,,Cože?"
,,Říkám, že jme dva." zopakoval jsem klidně. ,,Já se tu taky schovávám."
Znovu se zamračila a sjela mě pohledem od hlavy k patě.
,,Před čím?" zeptala se nevěřícně. Nejspíš jsem jí připadal jako někdo, který nemá důvod se schovávat v kumbále plném špinavých kol a pavučin.
,,Na tom nezáleží." mávl jsem nad tím rukou. ,,To bys beztak nepochopila.....a nebo by sis myslela, že jsem blázen."
Vzpurně pohodila hlavou. ,,To si myslím už teď."
,,Děkuju."
,,No promiň, ale není moc lidí ve značkových hadrech a s tvých ksichtem, kteří by se schovávali v přístěnku na kola.
,,...s mým ksichtem?" zopakoval jsem zmateně. ,,Co tím myslíš?"
,,Ále, nedělej, že o tom nevíš." odsekla hrubě. ,,Patříš k těm, co se promenádují po škole, jako kdyby jim patřila."
No, aspoň že je upřímná.
,,Jestli ti zavazím, můžu hned teď vypadnout." nadhodil jsem jako by mimochodem.
,,Ani se nehni." zavrčela. ,,Jestli mě chytí, bude to tvoje vina!"
,,A kdo by tě měl chytit, jestli se teda můžu ptát?"
Podmračeně se kousala do rtu. ,,Jeden kluk." řekla po chvíli tichým hlasem. ,,Dlužím mu pajsku, už asi měsíc. Jestli mu ji dneska nevrátím, zabije mě."
To jí nezávidím. Ale je moc hezká na to, aby byla mrtvá. Probudil se ve mě onen rytíř.
Popadl jsem ji za paži a smýkl jí doleva, abych uvolnil dveře.
,,Co to děláš?!" vyrazila ze sebe vyděšeně. ,,Najde mě!"
,,Stejně si tě najde, i když se před ním budeš schovávat." prohlásil jsem klidně a táhl ji ven ze dveří. Samozřejmě se vzpírala, ale nebyla natolik silná, aby mě přeprala.
Zpoza rohu vyběhlo pořádné monstrum s rameny jako gladiátor a tubou gelu naplácanou na miminkovské hřívě.
Jakmile spatřil tu dívku, kterou jsem dosud držel za paži, zařval a vrhl se po ní.
Podařilo se mi plácnout mu padesátidolarovku mezi oči dřív, než ji dostal do spárů.
Ta hora masa byla na okamžik dezorientovaná a trvalu mu dvacet sekund, než si uvědomil, že mu něco zakrývá oči.
Sundal bankovku dolů a chvíli na ni hleděl těma tupýma očkama, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že drží v prackách opravdové peníze.
,,Doufám, že ti víc nedluží." nadhodil jsem a zářivě se na něj usmál.
Tlusťoch ještě chvíli váhal, jestli má tu holku nechat jít, ale nakonec usoudil, že by to byla ztráta času, tak se odkolébal zase pryč.
Hm, mám po kapesným. Příští měsíc budu bez obědů, ale stálo to za to.
Dívka na mě upřela vyděšené modré oči.
,,Já...vrátím ti to, slibuju." začala horlivě, ale já jsem nad tím mávl rukou.
začátek je zatím dobrej... uvidíme, co bude dál, ale líbí se mi to. Začínám v tom pomaloučku vidět začátek milostného příběhu. No, nechám se překvapit