,,Nech to být."
,,Ale....."
,,Řekl jsem, abys to nechala být."
,,Když já...."
Měl jsem toho tak akorát dost.
,,Okamžitě zavři pusu, nebo ho zavolám zpátky a nechám ho aby tě umlčel sám!" vyjel jsem na ni vztekle.
Okamžitě zmlkla a sklopila oči k zemi.,
,,Díky." hlesla.
Výborně. Poděkovala mi a to znamená, že je mi zavázaná. A když je vám někdo zavázaný, většinou to znamená, že vám něco dluží.
Koneckonců, když vám někdo něco dluží, může se vám to čas od času hodit.
Přibližně týden jsem na tu holku nenarazil a ke konci týdne už jsem začínal mít pocit, že se propadla do země, když v tom jsem ji uviděl v parku, jak se plazí se stařičkým fotoaparátem v mokré trávě a snaží se vyfotit jakéhosi brouka, který před ní neustále utíkal.
Zlatavé vlasy měla plné větviček a hnědého suchého listí, které jako by jí na hlavě vytvořilo korunu.
Kolena odrbaných džínsů měla zelená od trávy.
Připlížila se těsně k brouku a přitlačila prst na spoušť, když v tom hmyz roztáhl krovky a odletěl poplašeně pryč.
,,Áááá…" zaklela zklamaně.
V tom se zákeřný hmyz rozletěl proti mně a začal mě atakovat sosákem.
Hbitě jsem po něm chňapl a zachytil ho do dlaní.
Bezmocně mihotal křídly a zoufale se snažil dostat ven ze svého vězení.
Došel jsem k ní a ona zvedla hlavu a upřela na mě veliké oči mandlového tvaru, které připomínaly barvou zářivě modrou mořskou lagunu.
Zrudla, vyskočila na nohy a začala si zuřivě oprašovat kolena.
,,Aha ....to jsi ty!" vyhrkla rozpačitě.
Pamatuje si mě. No není to skvělé?
Myslím, že pochopila, že moje zahuhlání znamenalo pozdrav.
Zamyšleně se zadívala na klec z mých dlaní, do jejíchž stěn ještě pořád narážel ten nebohý hmyz.
,,Chtěla sis toho brouka vyfotit, ne?" nadhodil jsem jako by mimochodem, dřepl si do trávy a rozevřel dlaně.
Brouk spěšně sklouzl do trávy.
Dívka držela fotoaparát v trochu roztřesených rukou a civěla na brouka, jak si to šine co nejdál ode mě.
Podřepla si, nasměrovala objektiv a několikrát stiskla spoušť.
,,Dík." zamumlala a pousmála se. ,,Myslím, že už jsi mi podruhé zachránil kůži." přehodila si popruh u foťáku přes rameno a sebrala z trávy starou ošoupanou džínovou bundu.
,,Cože?" vyštěkl jsem nechápavě a pokračoval ve své cestě.
,,No, mám udělat do zítřka deset fotek hmyzu." vysvětlovala horlivě a snažila se srovnat svůj krok s mým. Nešlo jí to, a tak poklusávala vedle mě. ,,Jenomže já hmyz nesnáším a ta havěť přede mnou vždycky uteče. Když tu práci nedodělám, tak...." přejela si prstem po hrdle a navodila mrtvolný výraz s očima v sloup.
Pousmál jsem se, ale uvědomil si, že vlastně nevím, jak se jmenuje.
,,Jsem Anna Molly." představila se a hopkala vedle mě na chodníku, jako kdyby se vznášela několik centimetrů nad zemí.
Zdálo se mi to, nebo to jméno znělo jako slovo ,,anomally"? Odchylka, anomálie ? Ne, nejspíš se mi to pravdu jen zdálo. Retardované jméno mám asi fakt jen já.
,,Sam." zahučel jsem a zase si připadal jako zaseknutá magnetofonová páska.
Neobtěžoval jsem se ani na chvíli zastavit- to je zaručený způsob, jak zjistit, jak moc je vám dotyčný zavázaný. Pokud se vykašle na to, aby za vámi pořád utíkal a půjde si svou cestou, míra zavázanosti je menší než kdyby se vás pořád snažil dohnat.
Anna Molly mě však znovu doběhla.
,,Ještě jednou dík." Vyhrkla skoro bez dechu.
,,Cože?" vyštěkl jsem nechápavě. To její poskakování už mi začínalo lézt na nervy. Ta je mi zavázaná tak, že už to víc ani nejde.
,,No za toho brouka!" řekla, jako kdyby to bylo něco naprosto samozřejmého. ,,Jé, motýl!" zařvala najednou tak nahlas, až jsem sebou trhl, a vrhla se po hlavě do křoví, kde se mezi listím plácala zatoulaná můra.
Zíral jsem na ni s otevřenou pusou, jak se plazí v křoví jako partyzán a zběsile fotí.
Je šílená, blesklo mi hlavou. Jo, je totálně na hlavu.
Anna Molly se začala drásat ven ze křoví, tvář i ruce měla poškrábané od trní.
Natáhl jsem k ní ruku, abych jí pomohl dostat se ven.
Vypadala, že trochu váhá, ale nakonec mi podala tu svou a já ji vytáhl ven.
,,Děkuju." zamumlala vděčně a prohrábla si zlaté vlasy plné větví. ,,Už musím letět. Ahoj!"
,,Ahoj....."
To už jsem byl na odchodu, ale nedalo mi to, abych se za ní ještě alespoň jednou neohlédl.
Viděl jsem její záda a dlouhé nohy, jak poskakují po dlažebních kostkách.
Nejspíš byla opravdu blázen….a to jsem ještě netušil, jak veliký.
Pamatuju si ještě na večer toho dne, i když nebyl nijak extra zajímavý ani vzrušující.
Máma vařila večeři a já s bratrem jsme seděli každý z jedné strany stolu, aby se tak pokud možno zabránilo rvačkám.
Mlčel jsem jako hrob a matce to přišlo divné, i když věděla, že nejsem zrovna hovorný tvor.
,,Sammie, co je to s tebou?" šťouchla do mě vařečkou, když jsem si u stolu v kuchyni lámal hlavu nad úkolem z deskriptivní geometrie, což byla moje Achillova pata, a potom mě hladila po hlavě jako děcko.,,Jsi tak tichý, miláčku...."
Nejspíš zapomněla na fakt, že na mě při učení matematiky nesmí mluvit, jinak vybouchnu. Nejspíš jsem zdědil po otci jeho cholerickou osobnost, ale jen pokud šlo o matematiku, ze které jsem rok co rok prolézal s odřenýma ušima.
Na půl huby jsem jí odpověděl, že nic, a podařilo se mi udržet nervy na uzdě.
Se škodolibým zadostiučením jsem pozoroval svého stále vypaseného bratra, jak na mě nenávistně civí a jeho tučná zadnice je dvakrát větší než stolička z chromované oceli, který pro něj vyrobil otec, protože už měl dost toho, jak pod jeho synem co chvíli rupne židle.
V poslední době dost přibral (už zase) a jeho živé sádlo vážilo alespoň metrák.
Těžce jsme se nenáviděli, protože do mě naši vrazili tolik peněz a on zůstal stále stejné prase.
,,Je to magor." Prohlásil Donald se skálopevným přesvědčením. ,,Před týdnem poslal k šípku špicovní kost z druháku.
Pořád vám říkám, že není normální."
,,Kdyby jsi shodil alespoň padesát kilo, možná by sis taky našel nějakou špicovní kost." Praštila matka o stůl talířem s vepřovou kotletou a hranolky nacucanými olejem, který se rozstříkl po bílém ubruse, který Donald co chvíli upatlal svými velkými mastnými prackami.
Povzdychl jsem si a se svým nedodělaným, ušmudlaným a gumovaným úkolem jsem se zavřel nahoře u sebe v pokoji, abych nemusel poslouchat, jak matka zpracovává ten pytel škvarků.
Plácl jsem sebou na postel a hleděl vytrvale do stropu, odkud na mě civěla tvář Chestera Benningtona z Linkin Park.
,,Co na mě tak koukáš?" zeptal jsem se ho podrážděně. ,,Hleď si svýho!"
Skoro bych přísahal, že na mě Chester ukázal prostředníček.
Ještě musím dodat pár slov ke středoškolskému magorismu, a to, že pokud pošlete někoho někam, hned o tom ví celá škola a přetřásá se to tak dlouho, dokud nevyjde na povrch novější, šťavnatější jobovka. To vysvětluje to, že Donald věděl o každém mém kroku a o každé holce, kterou jsem poslal k vodě.
Většinou to byly bloncky typu Paris Hilton, které odmítaly vylézt z domu, když se jim objevil pupínek na tváři. Možná, že je jen přehnaně démonizuju, ale komentáře si, prosím, nechte pro sebe.
Když už jsme u těch holek, blondýny nejsou špatný, ale nesmí se jako blondýny i chovat.
A když už jsme u těch blondýn, nedokážu si nepřiznat, že bych sem tam nemyslel na Annu Molly. Dobře, myslel jsem na ni docela často, ale v příštích dnech byla zase nezvěstná.
Jakmile jsem ji ztratil z dohledu, nejspíš se rozplynula ve vzduchu.
Ale potom se zničehonic zase objevila jako duch- seděla na nízké zdi u tulipánového záhonu před městskou knihovnou, nohy pohodlně hozené nahoře, fotoaparát z roku XY přehozený přes drobné rameno.
Byla začtená do nějaké knížky a roztržitě třepila okraj párající se díry v totožných orvaných džínech, které jsem na ní viděl předtím.
Rádoby suverénně jsem k ní přistoupil a přejel očima titulek knížky.
,,Klub sebevrahů?" zamumlal jsem zamyšleně. ,,Hmmmm…"
Trhla sebou a vzhlédla ke mně.
Okamžitě mě poznala.
,,Jéje, ahoj Same!" pozdravila mě nadšeně.
Teda, buď je mi tak strašně moc zavázaná, a nebo to nadšení jen hraje.
,,Ahoj….ehm…..Anno Molly?"
Přikývla a andělsky se usmála. Ještě nikdy jsem neviděl někoho, kdo by se uměl takhle usmívat.
,,Poučná literatura, koukám." Poznamenal jsem a kývl bradou k rozečtené knize. Nebyl to zrovna Charles Dickens, ale ani Ronald Louis Stevenson nebyl k zahození. To jsem celý já, hoďte mi pod nos čtivo starší padesáti let a já po něm okamžitě skočím.
Tiara naklonila hlavu a zvědavě se mi zahleděla do tváře.
,,Na co tak koukáš?" zeptala se s šibalským úsměvem ve tváři.
Rozpačitě jsem sklouzl pohledem zpět k titulku knihy.
Klub sebevrahů……
Ta dvě slova mě přímo děsila, připomínala mi slova lidí z protidrogového střediska, kteří k přišli kdysi k nám do školy v rámci protidrogové akce.
Bylo mi tenkrát asi dvanáct a doteď si živě pamatuji slova toho muže:
,,Lidé, kteří berou drogy, tvoří Klub sebevrahů…..jednou do něj vstoupíte a už se nedostanete ven."
Potom nám rozdali malé barevné letáčky pro feťáky s obsahem, který mě a ostatní nevinné dětičky naprosto vyděsil.
Bylo na něm smažící se volské oko a pod ním nápis palcovými žhnoucími písmeny:
,,Tohle je tvůj mozek."
Opravdu takhle vypadá mozek feťáka?
Jako rozprsknuté vejce?
Jakmile jsem si na to vzpomněl, zvedl se mi mimoděk žaludek, ale nedokázal jsem si odpovědět na otázku, proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď.
Anna Molly mě neustále provrtávala tyrkysovýma očima, rychle jsem se probral ze svého vlastního kómatu.
,,Jo, už mám ty fotky!" vyhrkla náhle a otevřela tašku.
Podala mi obálku snímků.
Vytáhl jsem je ven a zběžně je prolistoval.
Byly dobré…vlastně byly vynikající.
,,Jsou…jsou perfektní." vykoktal jsem ohromeně. ,,Ty jsi eskamotér....."Vážně tohle dokázala vytvořit tím starým fotoaparátem?
Anna Molly se rozesmála.
,,Ne, to fakt nejsem."
Sem tam jsem ji potkával v parku i s jejím psem, obrovskou žíhanou dogou jménem Kleopatra, která mi pokaždé poslintala kalhoty a neustále se dožadovala mazlení.
Anna Molly žila se svou matkou, která pracuje jako servírka v jednom fastfoodu, ale poté se odstěhovala do svého vlastního bytu, otce nemá a studuje obor fotografka.
Bydlela v maličkém podkrovním bytečku v dost rušné čtvrti se svou dogou a miliony fotkami.
Když jsem nastupoval do čtvrťáku, už dávno nechala studia a pracovala pro jeden ateliér za něco málo peněz.
Čekávala každé ráno před domem i se psem, aby mě doprovodila.
Ani nevím, jak se dozvěděla, kde bydlím, ale měl jsem dojem, že mě občas stopovala.
,,Špehuješ mě?" zeptal jsem se jí jednoho rána, když opět ve stejnou hodinu, minutu i sekundu stála před domem ve svých vytahaných lacláčích. ,,A co to máš na hlavě za hnízdo?"
Jistě se zase ráno zapomněla učesat- někdy dost zanedbávala hygienu a jindy byla tak roztržitá, že si zapomněla vzít ráno ponožky.
Pokoušel jsem se jí uhladit zježené vlasy.
,,Já tě nešpehuju." ohradila se. ,,Jen....pozoruju."
,,A cos na mě vypozorovala, prosím tě?"
Začala odříkávat můj denní režim a počítala jednotlivé body na prstech.
,,Takže v půl osmé budíček, pokud si nepřispíš a to ty rád, 7.35 sprcha, 7.45 snídaně, v osm vycházíš z domu..."
,,Dobrá, dobrá, to stačí." Zarazil jsem ji. ,,Pozoruješ vážně skvěle."
Potěšeně se usmála.
,,Hádej co?" vyhrkla najednou.
,,Dám se podat." Ohrnul jsem ret.
Toho rána mě čekala písemka z matematiky,celou noc jsem šprtal a v tu chvíli se mi nechtělo ani dýchat, natož přemýšlet.
,,Chtějí zakomponovat moje fotky z výstavy orchidejí do jednoho kalendáře!" vyhrkla nadšeně. ,,Není to skvělé? Zaplatí mi za to sto dolarů! Same, posloucháš mě vůbec?" rýpla mě prstem do žeber, když si všimla, že zírám doblba a věnuju jí zoufale málo pozornosti.
,,Cože? Jo, ty fotky.....je to skvělé, vážně." pochválil jsem ji duchem nepřítomně, protože jsem měl hlavu plnou rovnic a pitomých diagramů.
,,Neříkáš to moc nadšeně."nadhodila nespokojeně. ,,Děje se něco?"
Než jsem stačil odseknout, doga ji odtáhla za vřeštící kočkou.
Myslím, že Anna Molly si už dávno zvykla na moje nálady a tak ji moje neustálé odsekávání nijak nevyvádělo z míry. Nevím, jak to dělala, ale vždycky se jí nějak podařilo naplnit optimismem.