Anna Molly - 3. část

3. dubna 2007 v 16:59 | dala Akeppanashi, napsala Safira |  Safira
Toho dne najednou vytáhla z tašky foťák a namířila objektiv na mě.

,,Same!" zavolala na mě.
Otočil jsem se na ni, ale jakmile jsem spatřil foťák, který se v jejích rukou občas změnil ve vražednou zbraň, pokoušel jsem se před ní schovat za stromem.
,,Ale no tak!" protáhla nespokojeně. ,,Chci si tě vyfotit s tímhle výrazem. Prosím!"
,,Ani mě nehne." odsekl jsem zlostně.
,,Prosíííím! Nebo se aspoň usmívej."
,,Vlez mi na záda."
Anna Molly se ke mě nebezpečně blížila a foťák v tu chvíli opravdu připomínal vražednou zbraň.
Došlo mi, že před ní není úniku, tak jsem se pokrouceně usmál, ale Anna Molly pořád ještě nebyla spokojená.
,,Neškleb se tak blbě!" peskovala mě a seřizovala objektiv. Rozšklebil jsem se ještě víc, jen abych ji naštval.
,,Usmívej se trochu hezky!" zaškemrala.
No tak dobře, ono mě těch pár sekund nezabije. Když tak hezky prosí....
Udělala fotku a vypadala spokojeně. No, aspoň jsem jí udělal radost a za ten pozdní příchod to stálo.
A jen díky tomu jejímu ujetému optimismu jsem dal test z matiky na dvojku, což byla moje historicky nejlepší známka od třetí třídy.
Docházelo mi, že nikoho dalšího už nepotřebuju, takže jsme se dostali do symbiózy zvané chození.
Ze začátku to bylo šíleně úžasný, cítil jsem se asi jako všichni, kteří se nachází ve stavu zamilovanosti.
Ale potom se mi Anna Molly začala co chvíli ztrácela z dohledu, často se stávalo, že šla vedle mě na chodníku a když jsem se otočil, už tam nebyla. Objevila se třeba až za týden a vypadala, jako kdyby ho celý propařila.
Skoro to vypadalo, že totálně zešílela- napřed mi křečovitě visela na ruce a smála se úplně všemu tak divoce, že se málem zadusila, pořád mluvila, ale hodinu na to chytila takovou depku, že se zamkla v koupelně a vylezla až po pěti hodinách, bílá jako stěna. Šla z průseru do průseru a kradla v obchodech.
Nedokázal jsem si vysvětlit, co se to s ní děje, ale doufal jsem, že se co nejdřív vzpamatuje. Asi jsem idiot, že mi to nedošlo dřív.
Anna Molly byla narkomanka, než jsme se poznali, začala užívat LSDéčko a občas to namixovala s extází.
Když se to provalilo, našla si zálibu v heroinu, napřed šňupala, potom ho užívala nitrožilně.
Slibovala stokrát, že toho nechá, a chvíli se zdálo, že se jí to daří. Našla si celkem slušnou práci, ale všechny peníze zase prosmažila, tak ji matka poslala na léčení na psychiatrii.
Zavřeli ji na tři dlouhé měsíce a skoro jsme za ní nemohli.
Když ji konečně propustili, vážila jen pětačtyřicet kilo a ruce měla plné boláků, ale tvrdila, že už je vyléčená.
Nebyla.
Byly Vánoce 2003 a já jsem zrovna slavil osmnáctiny.
Anna Molly už skoro měsíc abstinovala, začala zase pořádně jíst a skoro to vypadalo, že už to všechno máme za sebou.
Přišel jsem za ní s náručí plnou dárků, ale vypadalo to, že není doma.
V bytě byl nehorázný binec, vypadalo to tam jako v doupěti bezdomovce. Volal jsem na ni, ale nikdo mi neodpovídal. To ticho tlačilo do uší.
Našel jsem ji schoulenou v rohu v koupelně se stříkačkou v ruce.
,,A kurva..." ujelo mi třásl jsem jejími rameny tak dlouho, dokud mě nezačala trochu vnímat. Byla totálně pod vlivem a vztekem se přestala ovládat. Svedl jsem s ní krátký souboj, ale potom jí ujela ruka a zabořila mi do stehna jehlu, nadopovanou všelijakým sajrajtem.
Tak, a je to v hajzlu....zněla první myšlenka,která mě napadla. A jedu v tom taky.
Chvíli jsem sám sebe uklidňoval, že při první dávce se účinky vůbec nemusí dostavit.
Účinek toho hnusu se však dostavil za malou chvilku. Nevím, kolik toho v tý stříkačce zbylo a kolik se mi toho dostalo do těla, ale udělalo to se mnou šílený věci.
Napřed se mi zdálo, že se vznáším ve vzduchu. Únava mě okamžitě přešla a hlad se někam ztratil.
Prostě paráda, je vám superpříjemně a všecko je jako natřený růžovou barvou. Nikdo vás neštve, nikdo vás neotravuje, plujete mezi červánky a všude je ticho.... Je to jako kdyby jste se rázem propadli do jiné reality, která je jenom vaše a nikdo jiný do ní nemá přístup.Najednou jsem plně chápal, proč se toho Anna Molly nechce vzdát.
Tenhle pocit jsem chtěl mít denně, ať to stojí cokoliv. Stálo mě to opravdu hodně.
Zapomněl se na všechna ta varování, co s člověkem udělá fet, zapomněl jsem na ten úděsný leták se smaženou omeletou a hodil život za hlavu.
Co na tom záleželo, že jsem byl oblíbený a teď už nebudu?
Všechno táhlo do paďous, na prvním místě bylo háčko, na druhým Anna Molly a někde daleko, daleko vzadu škola a rodina.
Nepamatuju se, kdy jsem si poprvé sám něco šlehnul, ale vím, že jsem se panicky bál jehly.
Většina začínajících feťáků se zprvu bojí takové maličkosti jako je právě jehla- napřed vás děsí k smrti, je ostrá a špičatá, ale jakmile jednou okusíte její krutý polibek na kůži, už bez ní nemůžete žít.
Kick, neboli nájezd, mi pokaždé navodil takovou euforii, že jsem měl dojem, že se zblázním štěstím. Ten pocit trvá od jedné do sedmi hodin, podle kvality směsi, a říkáme mu high.
Průsery na sebe nenechaly dlouho čekat, všechno se totiž motalo jen kolem peněz a shánění. Nemůžete vzít jen tak něco, co vám nabídne kdejakej pobuda na ulici, protože směs je narvaná vším možným i nemožným svinstvem. Koník (angl. Horse, jiný název pro heroin, pzn. autora) má hnědou nebo bílou barvu, ale jednou jsem si střelil i černou směs plnou sraček, která smrděla octem jako lák od okurek. Taky mi po něm bylo pěkně blbě.
Můj život se smrskl do čtyř fází, které se neustále opakovaly:
Absťák, nájezd, dojezd, delirium.
No, a tím se dostáváme k horším stránkám smažení.
Absťák.
Večer se nasmažte a ráno je to s váma hodně špatný, protože máte ten hnusnej zatracenej absťák a ani miligram háčka v bytě.
To se s vámi začnou dít zajímavý věci.
Absťáky jsem nenáviděl, byla to krutá daň za blbou hodinu klidu a pohodu, kterou mi háčko dávalo.
Budil jsem se v průměru ve čtyři ráno s pocitem, že visím za nohy hlavou dolů a krev se mi hrne do mozku, který mi stlačují dvě desky tak dlouho, dokud není rovný jako prkno. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, zvětšovaly se mi panenky a motala hlava jako na horské dráze.
Většinou jsem se to snažil zaspat, ale nešlo to. Ležel jsem, převaloval se, každých deset minut pochodoval na záchod, dal si cigárko, dvě cigárka a půlku třetího, než se mi podařilo tak na dvě hodinky usnout.
Jenomže sotva jsem zavřel oči, už řval budík.
Ráno! Do háje, teď to začne.
Je vám zle. Tak zle, že máte chuť strčit hlavu pod ledovou sprchu a utopit se. Motá se vám hlava, máte halucinace, že vám někdo ječí do ucha, oslňuje vás i černá barva, bolí vás úplně všechny klouby a máte hlad, ale jakmile pomyslíte na jídlo, už letíte a obsah žaludku jde do hajzlu.
Když konečně vylezete ze záchoda, máte ruce a nohy jako z olova. Dáte si krabku Marlborek, ruce se vám třesou tak, že zapalovač končí na zemi a už hasíte. Zoufale se snažíte absťák zazdít jakýmkoli chlastem, ale pomůže to jen minimálně.
Musíte do školy, oblíkání vám trvá děsně dlouho a občas nachytáte sami sebe, jak si rvete nohy do rukávu trička. Je to fakt krize, dýcháte jako při astmatickým záchvatu, je vám vedro, ale jakmile ze sebe shodíte svetr, zachvátí vás zimnice.
Jdete do koupelny a chcete ze sebe smýt zbytky tý šílený nevolnosti, ale než pustíte vodu, znova zvracíte a už se válíte v křečích po podlaze, držíte se za hlavu a vaše tělo ječí, že chce herák. Svíjíte se na podlaze a řvete bolestí na celej barák, ale nakonec se přece jen s násilím zvednete, nasadíte na nos sluneční brýle, aby nebyly vidět vodnatý oči, a jdete do školy.
Cesta autobusem je jako jízda na zádech sedmihlavé saně, leje z vás pot a trpíte paranoiou, že vás pořád někdo pozoruje. Utěšujete se, že je to jen vaše vlastní představa, ale když na vás lidi čučí už půl hodiny, dojde vám, že vás spolucestující opravdu pozorují, jak sebou škubete v horečce, jak se potíte a kašlete jako tuberák.
Vmotáte se do školy (mezitím se třikrát ztratíte) a znovu letíte na záchod vyzvracet se.
Když se konečně dostanete s vypětím všech sil do třídy, trpíte další paranoiou, že to na vás poznali. Koukáte do knížek, ale písmenka tancují před očima, jazyk se vám uzluje a dokážete třeba tři hodiny zírat na špičku boty, vaříte se a vzápětí zase mrznete.
Chcete fet a na nic jiného nemyslíte.
Zoufale se těšíte, až dorazíte domů a pomalu začínáte vážně uvažovat o sebevraždě. Cestou ze škole se dokonce stavíte v provaznictví a koupíte si dva metry lana, ze kterého si uvážete smyčku, ale jakmile dorazíte do bytu a uvidíte postel, okamžitě na to zapomenete a plácnete sebou do peřin.
A jsme zase u toho.
Převalujete se, chrchláte do peřin, v hodinových intervalech zvracíte nebo musíte na záchod, nepomůžou vám ani dvě krabičky Marlborek. Bolí vás hlava jako střep a jste k smrti vysílení- po dvou hodinách už pomalu lezete po čtyřech nebo se plazíte.
Další ráno už nezvracíte ani nelítáte na záchod, ale vypadáte jako mrtvola, rodiče zkouší, jestli nemáte teplotu. Když padnete vyčerpáním k zemi, poskakují okolo vás a neví, co s vámi je, a vy sami to taky nevíte.
Vymýšlíte lži jako na běžícím páse a potom padáte na postel. Konečně usínáte a spíte třeba tři dny, dokud vše není zase OK, a pak....pak jdete zase smažit.
Moje závislost se prohlubovala, potřeboval jsem mnohem vyšší dávky a už jsem nebral jen koně, ale všechno, co mi přišlo pod ruku, a často jsem to mixoval.
Doma jsem trávil čím dál míň času a bylo čím dál těžší sehnat peníze. Kradli jsme všechno a všude, někteří naši známí pro zboží i šlapali, ale ani já, ani Anna Molly jsme k tomu nenašli odvahu.
Přestal jsem chodit do školy a buď jsem smažil, nebo se válel po podlaze v absťáku jako šílenec.
Já a Anna Molly jsme byli jako dvě panenky, které spadly z police a rozbily se. Nenašel se však nikdo, kdo by je opravil.
Nenáviděl jsem všechny nezávisláky a lidi, kteří se nás děsili.
Jednou jsme s Annou Molly a ještě s jedním kamarádem stáli na přechodu a čekali, až nám na semaforu blikne zelená.
Na ostrůvku vedle nás postávala nějaká žena a držela za ruku malou holčičku s hlavou ozdobenou třpytivými motýlky, která na nás vyjeveně zírala velikýma hnědýma očima a v podpaží si nesla velikého hnědého medvěda s lesklou mašlí kolem krku.
Toho rána jsem měl kruhy pod očima jako talíře a kalhoty zmuchlané, jako kdybych je vytáhl krávě z tlamy.
Najednou na nás ta žena ukázala a já zřetelně slyšel, jak říká své dceři:
,,Vidíš je, feťáky? Takhle budeš vypadat, když budeš brát drogy.
Jako mrtvola."
Chtěl jsem po ní skočit a ušrtit ji na jejím vlastním copu, ale neudělal jsem to. Měla pravdu.
Tak mě napadá, znáte větičku ,,Nechoď příliš blízko ke slunci, nebo se spálíš?"
Ne? Tak se jí řiďte, jinak skončíte jako Anna Molly.
Jednoho dne ráno, to mi mělo za krátkou dobu být devatenáct, jsem se probudil vedle Anny Molly a do pokoje prosvítalo skrze umouněné závěsy bledé ranní slunce.
Pokoj v jejím bytě se proměnil ve feťácké doupě, všechny její fotky byly pryč a namísto toho se všude válely nedopalky a plechovky od piva. Kleopatra škrábala na dveře a chtěla vyvenčit.
Bylo mi jasné, že dneska se ten bordel musí uklidit, protože kdyby se tady náhodou zastavila máma, zabilo by ji to.
Úspěšně se mi dařilo skrývat před rodiči svůj druhý život, ale den ode dne to bylo těžší a těžší, protože doma už nebylo kam schovávat zboží a Donald neustále šmejdil u mě v pokoji, hledajíc alespoň čtvereček čokolády- matka ho totiž donutila dodržovat přísnou dietu a on musel žít na mrkvi a hnusné zelné polívce.
Matka tam taky neustále uklízela a kdyby mě viděla byť jenom kouřit obyčejnou cigaretu, zbláznila by se.
Tvrdohlavě prohlašovala, že potřebuju trochu přibrat, a nacpávala mě odporným mastným jídlem, ze kterého se mi zvedal žaludek, a otec se den co den vyptával, co bylo ve škole.
To jsem přirozeně nemohl vědět, protože jsem tam nebyl už nějaký ten pátek a podařilo se mi zničit papír o mém vyloučení, takže nikdo z rodiny nic netušil.
Odstěhoval jsem se k Anně Molly vesele fetovali ve dne v noci.
Už jsem neměl přes samé boláky místo na rukou, tak jsem si musel vpichovat jehlu do stehen. Hledal jsem kolem sebe alespoň jednu dávku háčka nebo blbou trávu, ale nikde nic.
Anna Molly ležela vedle mě.
Lehce jsem zatřásl jejím ramenem.
,,Miláčku, vstávej!"
Byla poněkud nehybná, skoro ztuhlá, a nereagovala.
Převrátil jsem ji na záda a prudce s ní zalomcoval.
Hlava jí klimbala ze strany na stranu a tyrkysové oči zůstávaly zavřené. V žíle měla zabořenou jehlu.
Přemohla mě panika.
,,Jenom zkolabovala." Pokoušel jsem se uklidnit sám sebe.
Zbytečně.
Její srdce totiž nebilo.
Anna Molly byla mrtvá…..dotkla se slunce a shořela za živa. Šlehla si totiž speedball, to je směs heroinu s pervitinem. Zemřela ještě dřív, než přišel nájezd.
A tenkrát se to všechno provalilo.
Naši na všechno přišli- u mě v pokoji našli pod uvolněným prknem v podlaze zbytek starého
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | 7. května 2007 v 13:11 | Reagovat

Tak tohle je fakt velký humus

2 Safira Safira | 24. května 2007 v 10:39 | Reagovat

co tím humusem myslíš?

3 Smažka Smažka | 21. března 2008 v 18:19 | Reagovat

už mě přešla chut :D

4 bitch bitch | 14. června 2009 v 17:05 | Reagovat

strašne sa mi pači štyl písania,nie je to nuda, je to vtipne..proste to čo mam rada:Dale nemuselo sa to hned dopliesť s drogami...stačilo neskor:Dale inak..velmi dobre:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama