zboží a na jaterních testech mi potvrdili žloutenku.
Nechali mě zavřít napřed do nemocnice, kde jsem strávil půl roku, než jsem konečně mohl alespoň chodit.
Bylo mi devatenáct a půl a při výšce 180 centimetrů jsem vážil 40 kilo.
Zařídili mi dost přísnou morálku, podobnou té, jakou měly anorektičky- dokud jsem nedosáhl alespoň padesáti kil, nemohl jsem číst a do šedesáti kil ani vstát z postele.
Nesměla za mnou pomalu ani moje matka.
Když jsem se zbavil žloutenky a přibral dvacet kilo, doktoři mě pustili na víkend domů a já musel slíbit rodičům, že svojí závislost ovládnu.
Avšak stačily dva dny a už jsem v tom zase lítal.
Moje tělo heroin potřebovalo a bez něj se bolestivě kroutilo na všechny strany.
A moje milovaná Anna Molly zemřela, myšlenky na ni nesnesitelně bolely a dokud jsem se nezfetoval do němoty, nemohl jsem vůbec spát.
Otec s matkou mě drželi doma jako v kleci, ale pokaždé jsem našel způsob, jak zmizet aniž by věděli, jak se mi to povedlo.
Říká se, že nikdo není vynalézavější než právě feťák. Něco na tom bude.
Bral jsem každou sračku, nadopovanou kdejakým sajrajtem a když mě dovezli policajti domů, šílel jsem vzteky a rozmlátil co se dalo. Všude po mě zůstával binec a spoušť.
Bylo mi všechno jedno a na ničem nezáleželo.
Máma se psychicky zhroutila a otec mě zavřel u mě v pokoji.
,,Budeš tady, dokud to neovládneš." prohlásila nekompromisně.,,Nikam nepůjdeš, nebudeš už ten jed brát."
A zamkl mě.
Zřejmě nechápal, co to je být feťákem.
Dokázal jsem třeba týden nejíst a ...čáry máry fuk, už jsem byl zase na čtyřiceti kilech.
Bylo to tu znovu, zase sonda do žaludku, pobyt v nemocnici a potom psychiatrie.
Psychiatrie byla šílená a ta noc na detoxu byla nejhorší v mém životě.
Trvá to čtyřiadvacet hodin, než se tělo očistí od všech jedů.
Můžeš řvát jako o život, zmítat se v horečce, vyrvat si všechny vlasy nebo se stáhnout z kůže, ale prostě to musíš nějak vydržet.
Sestry se chovaly šíleně mile, ale současně ze mě dělaly debila, který není schopný se sám o sebe postarat.
Dokonce navrhovali rodičům, aby podepsali papír o tom, že mě zbavují svéprávnosti (to by znamenalo zůstat do konce života ve cvokhausu) , ale naštěstí měl táta tolik soudnosti, že to smetl ze stolu.
Pobyt na psychiatrii ze mě udělal ještě větší trosku, psychiatři striktně vetovali všechny moje pokusy o sebevraždu a pokaždé mě přivedli zpět k životu.
Měl jsem chuť vyskočit z okna v desátém patře a strhnout všechny ty mišuge s sebou.
Teď by mi mělo být fajn, mám perfektní terapeutku Laylu, která se mě ze všech sil snaží opravit jako ty rozbité hodiny, jenomže mám absťák, ruka se mi třese tak, až mi ujíždějí písmena a pořád šmejdím očima po pokoji, jestli někde náhodou neleží naprosto opuštěně jehla.....je tady, na zemi, zvednu ji a padám....
A je zase květen, zlatý déšť kvete jako o překot a vypadá jako její vlasy.
Dnes opět potkám Annu Molly.
Takže znovu.
Jmenuju se Sammael Harvey, je mi 21 let a jsem narkoman.
Jsou to přesně dva dny, co jsem si naposledy šlehnul. Se smíchem vzpomínám na ten obrázek rozpláclého vejce.
Tohle je teď MŮJ mozek.
Zajímalo by mě, jestli tak bude vypadat i po tom, až přistanu na zemi po pádu z desátého patra léčebny.
Co takhle jít a vyzkoušet to…..?
Mrak táhne oblohoua tišímoje štěstí,
ani tisíc lodí od zármutku mě neodplaví.
Kéž bys tu byla,
jsem zraněná družice.
Potřebuju tě,
znovu dohromady mě dej.
Oprav mě.
Anno Molly, Anno Molly, Anno Molly
Duu du du duu du, Duu du duu du, ouuuuuuuuu....
Je to síla.....
Dík. Člověku to dodá sílu odolat blbým kecům stylu : Dej si nebo seš srab".
Safira píše sugestivně, velmi sugestivně. Na to, že je jí patnáct.