Almanach snů - první část

14. března 2008 v 18:20 | akeppanashi |  Safira
První část pohádky Almanach snů od naší úžasné spisovatelky Safiry......

ALMANACH SNŮ
Malý starožitnický krámek byl zastrčený mezi dvěma šedivými umolousanými činžáky a působil tak poněkud nepatřičně.
Měl zdobenou výlohu a obložení z lakovaných dřevěných trámů, u dveří cinkala ve větru skleněná mozaiková lampa a jak slunce zapadalo, vrhala kolem sebe v zapadajícím podzimním slunci červené a zelené odlesky.
Připomínal spíše útulné obydlí staromódní dámy, která už chce mít svůj klid, ale vede malý nenápadný obchůdek s haraburdím, aby zůstala ve styku s ostatními lidmi.
Avšak kolemjdoucí o něj nejevili zájem.
Chvíli jsem je pozorovala a všimla si, že mu věnují jen zlomek vteřiny a hned sklouznou pohledem k obchůdku s cukrovinkami na druhé straně ulice.
Sáhla jsem do kabelky a chvíli se v ní přehrabovala.
Konečně jsem z ní vylovila malý pomačkaný papírek.
Uhladila jsem ho o koleno a přejela očima adresu naškrábanou rozklepaným neuspořádaným rukopisem.
Dělalo mi problémy rozlišit písmenka jedno od druhého, ale nakonec jsem přece jen rozluštila adresu:

~Cesariovo starožitnictví, Moaning Street 12, Shadyside.~

Pohlédla jsem na číslo nade dveřmi.
Adresa souhlasila.
Hodila jsem papírek zpátky do tašky a stiskla kliku ve tvaru mořské panny.
Nakoukla jsem dovnitř škvírou mezi dveřmi, kterou se okamžitě protáhl průvan a nafoukal do tmavého obchodu několik suchých lístků, které padaly jako sníh z pestrobarevných korun stromů.
Vklouzla jsem dovnitř a zavřela jsem za sebou dveře.
Mosazný zvonek mi přitom zacinkal nad hlavou.
Uvnitř bylo šero a ticho, přerušované jen tikáním několika kyvadlových hodin, rozvěšených na zdi nad prodejním pultem.
Za kasou (takovou tou starou, u které se muselo točit kličkou, aby se otevřela) seděla mladá žena a četla si.
Jakmile zaregistrovala mou přítomnost, zvedla veliké, azurově modré oči od knížky.
Pozdravila jsem a ona kývla.
Ve tváři byla krásná jako porcelánová panenka a vlnité zlatavé vlasy jí sahaly až do poloviny stehen.
Na sobě měla dlouhé bílé šaty z čistého hedvábí a živůtkem z jemné bílé krajky
Při pohledu na ni mě bodl osten závisti.
Se svými matně černými vlasy a nezajímavýma šedýma očima jsem se s ní vůbec nemohla srovnávat.
Zaplula mezi regály se starými ohmatanými knihami.
,,Potřebuju, aby ses mi tam porozhlédla po jedné knížce." vybavila se mi babiččina slova. ,,Jmenuje se Almanach snů. Nezapomeneš to....?"
Jestlipak nějaká taková kniha vůbec existuje?
Babička byla přece jen dost stará a měla to v hlavě popletené.
Nicméně mě poprosila, abych se po Almanachu porozhlédla, a já jsem prostě nemohla říct ne.
Chvíli jsem bloudila mezi policemi a přijížděla očima po různých titulech.
Narazila jsem na několik Biblí, všechny byly vydané ještě před válkou, a na opravdu starožitný výtisk Alenky v říši divů od Lewise Carolla.
Na Almanach snů jsem narazila až v posledním regálu.
Stoupla jsem si na špičky a vytáhla knihu z nejsvrchnější police
Byla malá, menší než všechny ostatní, a měla poznání méně stránek.
Otřela jsem prach z desek a chvíli jí otáčela v rukou.
Vazbu měla poněkud potrhanou a zlatý nápis na deskách se loupal.
Na přebalu nebylo ani zmínky o tom, kdo knihu napsal ani o čem vlastně je.
Nedočkavě jsem ji otevřela.
Čelist mi poklesla zklamáním.
Zažloutlé stránky byly prázdné, nebyla v nich ani řádka, ani obrázek, nic.
Nelezlo mi do hlavy, proč babička touží po knize, ve které není vůbec nic, ale rozhodla jsem se po tom nepátrat a s knihou v podpaží jsem zamířila k pokladně.
Položila jsem kniha na pult.
Ona žena v bílých šatech na mě nepřítomně zírala modrýma očima a nevydala ze sebe ani hlásku.
Ani se nezvedla, aby mi knihu započítala.
Jen seděla v křesle, ztuhlá jako prkno.
,,Ehm...madam?" zamumlala jsem a připadala si tak trochu jako idiot.
Ještě chvíli jsem váhala, ale pak jsem přece jen vztáhla ruku a jemně šťouchla do ramene.
Žena se v křesle nebezpečně zakymácela, když vtom jí ruka vyklouzla z hedvábného rukávu a s žuchnutím spadla na podlahu, kde zůstala ležet dlaní vzhůru.
Uskočila jsem a zaječela hrůzou.
,,Přejete si, slečno?"
Těžká dlaň mi zničehonic dopadla na rameno.
Zařvala jsem podruhé a podařilo se mi zakopnout o své vlastní nohy, načež jsem zadkem padla rovnou do krabice se starými divadelními převleky.
Při dopadu se z hadrů zvedl oblak prachu.
Křečovitě jsem se rozkašlala.
,,Jste v pořádku?"
Chvíli mi to trvalo, než jsem si dala srdce a průdušky do pořádku.
Teprve pak jsem zvedla hlavu.
Nade mnou se skláněl asi třicetiletý muž v bezvadně nažehleném tmavém obleku s proužkem, takovém, jaký nosíval před lety můj dědeček.
Měl dokonce i tu hedvábnou vestu s řetízkem od hodinek, zastrčeným v kapse.
V ruce třímal vycházkovou hůl se stříbrnou rukojetí.
Jeho vlasy byly dlouhé a skoro bílé a oči....
Udiveně jsem zamrkala.
Měl každé oko jiné.
Levé bylo modré, pravé zelené.
Ještě nikdy jsem neviděla nikoho s takovýma očima.
Na tom muži bylo něco bizardního, ale zároveň nesmírně přitažlivého.
Zrudla jsem jako rajče a začala se soukat ven z krabice.
Šlo to ztuha.
,,Nechcete pomoct?"zeptal se.
Ani nečekal na odpověď a popadl mě za zápěstí.
Trhnutím mě vytáhl zpět na nohy.
Zapotácela jsem se a poté začala jsem překotně vysvětlovat.
,,Já...chtěla jsem zaplatit...ta dáma....její ruka..."
Muž zamrkal a pohlédl na ženu, stále ztuhle sedící v křesle, a na štíhlou bílou ruku, povalující se na podlaze.
Poté se rozesmál.
Do tváří se mi znovu nahrnul ruměnec.
,,Co je tu k smíchu?" obořila jsem se na něj.
Namísto odpovědi se sehnul, zvedl ruku ze země a hodil mi ji.
Vyjekla jsem, když mi přistála v náručí, ale zároveň mě zaplavila vlna úlevy.
Ruka byla umělá.
Pohledem jsem přejela po umělohmotném kloubu na rameni a bledých, nehybných prstech.
,,To je....to je jen figurína?" vysoukala jsem ze sebe nakonec.
Muž přikývl.
,,Jmenuje se Balbero." řekl a zvedl figurínu z křesla.
Byla malá, menší než já, a to mám stošedesát centimetrů s odřenýma ušima.
Najednou se mi chtělo řvát smíchy. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem si mohla myslet, že je živá. Musela jsem vypadat pěkně pitomě.
Balbero na mě zírala skelnýma modrýma očima, ve kterých nebyla ani jiskřička života.
,,Páni. A já myslela, že je to člověk." zasmála jsem se a podala muži umělou ruku.
,,To se tu stává poměrně často." nasadil figuríně ruku do kloubu a trochu s ní zahýbal, aby se ujistil, že drží tak, jak má. ,,Mimochodem, jsem Cesario, majitel. Přejete si?"
Poklepala jsem na desky Almanachu, ležícího na pultě.
Cesario pohlédl na titulek a jeho zvláštní, ale přesto hezká tvář se zachmuřila.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se zničehonic.
,,Ashleyová."
,,Cordelia?"
,,Winnifred. Cordelia je moje babička."
V jeho tváři se objevil záblesk poznání.
,,Znáte moji babičku?" podivila jsem se.
,, Cordelia byla pozoruhodná žena." povzdychl si. ,,Pokud je ta knížka pro ni, nechám ti ji zadarmo."
,,Ale...ale to nemůžu přijmout!"
,,Naopak, musíš. Měla bys jít, než si to rozmyslím."
,,Tak....tak teda děkuju."
Cesario přikývl.
,,Pozdravuj babičku. Nashledanou."
,,Nashle."
Opustila jsem obchod s knihou v podpaží.
Cesario byl opravdu zvláštní týpek.
Přemýšlela jsem, kde se mohl setkat s mojí babičkou.
Vždyť už kolik let neopustila svůj pokojík v podkroví!
Cordelia Ashleyováměla odjakživa spoustu tajemství.
Když jsem byla malá, často si mě brala na klín a vyprávěla mi krásné příběhy nebo mi dávala hádanky.
,,Tak, Wendy, poslouchej dobře. Jde slepice jedna za druhou. Kolik jich jde řadě?"
,,.....dvě?"
Pokaždé, když jsem řekla špatnou odpověď, vítězoslavně se zasmála a zatleskala sukovitýma rukama.
,,Špatně! Neposlouchala jsi. Říkala jsem, že slepice jdou jedna za druhou. Jedna plus dva rovná se tři. V řadě jdou tři slepice."
,,Ale to byl chyták!To není fér!"
Marně jsem se s ní dohadovala o tom, co je fér a co není.
Babička si prostě stála za svým. A možná proto jsem ji měla tolik ráda.
Strčila jsem Almanach do tašky a přešla přes silnici na zastávku.
Autobus právě přijížděl.

Když jsem o několik hodin později odemykala dveře našeho bytu, všimla jsem si máminých lodiček, nedbale pohozených před prahem.
Zamyšleně jsem pohlédla na hodinky.
Bylo teprve půl šesté.
Máma se obvykle vracela z kanceláře až po deváté večer.
Stalo se snad něco? blesklo mi hlavou.
V předsíni jsem ze sebe shodila boty a zamířila rovnou do kuchyně.
Máma seděla za kuchyňským stolem a hlavu měla vloženou v dlaních.
Před ní stál hrneček s kávou, ze kterého se kouřilo.
Musela přijít chvilku přede mnou.
,,Mami? Co tu děláš? Neměla bys být ještě v práci?"
Pohlédla na mě.
Oči měla červené a napuchlé od pláče.
Zarazila jsem se.
,,Stalo....stalo se něco?"
Máma vstala ze židle a sevřela mě v náručí.
Poté se tiše rozvzlykala.

Od babiččina pohřbu uplynulo několik týdnů a vše se vrátilo do normálních kolejí.
Máma začala opět chodit do práce a mě zrovna končil semestr, takže jsem měla tolik práce se zkouškami, že jsem neměla ani chvilku času to, abych zajela vrátit Almanach snů Cesariovi.
Nechala jsem mu poslat babiččino parte, ale nebyla jsem si jistá, jestli mu došlo.
Na pohřbu jsem ho neviděla.
Pak bylo po zkouškách a já poprvé od mé návštěvy v Shadysidu otevřela Almanach.
A nestačila jsem se divit.
Horlivě jsem listovala hustě popsanými stránkami a lapala po dechu.
Text byl psán rozmáchlým elegantním písmem.
Zevnitř na deskách stálo:
~Lia Mansfielová, Svatojánská noc, léta páně 1919.~
Nedočkavě jsem obrátila list.
Pokoušela jsem se číst, ale po chvíli už jsem zívala tak, že se mi málem roztrhla pusa a klížily se mi oči, takže jsem se nedokázala soustředit na děj.
Autorka vyprávěla cosi o rozkvetlých třešních.
O tom, jak narůžovělé lístky poletovaly ve vzduchu a připomínaly sníh....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama