Almanach snů - druhá část

14. března 2008 v 18:21 | akeppanashi |  Safira
pokračování naší oblíbené pohádky: Almanach snů podruhé:-))

Musela jsem usnout, protože když jse se probudila, seděla jsem v trávě a zády jsem se opírala o rozkvetlou třešeň.
Lístky, které vítr unášel po okolí, opravdu vypadaly jako sněhové vločky.
Vedro bylo k zalknutí, rozložitý strom mi však poskytoval stín.
Vzduch voněl létem.
Pohlédla jsem vzhůru do větví třešně....a ztuhla jsem.
,,Panebože…."
Hleděla jsem na hejno macatých kaprů, jak se prohání kolem koruny a proplétá se mezi větvemi.
Kolem oblak na jasně modrém nebi kroužil obrovský sumec, pronásledovaný několika pstruhy, jejichž šupiny se stříbřitě leskly.
Těsně před obličejem se mi prosmýkla vypasená závojnatka. S vyjeknutím jsem vyskočila na nohy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Stála jsem na kopci, který ze všech stran obklopovalo pole plné zlatých obilných klasů.
Po prašné cestě šla nějaká žena v lehkých bílých šatech a se slamákem na hlavě .
Tmavé vlasy měla spletené do copu a slunce jí pražilo na opálená ramena.
Byla bosá, střevíce si nesla v levé ruce, a občas se sehnula, aby natrhala několik květů krvavě rudého vlčího máku.
,,Haló!" zavolala jsem na ní a spustila se dolů z kopce. ,,Počkejte, prosím vás!"
Žena se zastavila a obrátila se ke mě.
Hupsla jsem na cestu a vyhrkla:
,,Co to má znamenat?!"
Žena, nebo spíš dívka, nemohla být o moc starší než já, na mě vyjeveně zírala.
,,Co tím myslíš?"
,,No přece ty ryby! Co dělají ve vzduchu?"
Holka se na mě usmála.
,,Ach tak." přikývla. ,,Ty jsem vytvořila já."
,,Cože?"
Mávla rukou do neurčita.
,,Tohle všechno...ty ryby, pole, i ten strom...jsem vytvořila já."
,,Ty...ty jsi Lia Mansfieldová?"
Přikývla.
,,Jak se jmenuješ?" zeptala se pak.
,,Uhm......Winnifred."
,,Řekni, Winnifred, kdopak ti dal moji knihu?"
,,Myslíš Almanach snů?"
Další přikývnutí.
,,Dal mi ji jeden starožitník....jmenuje se Cesario."
Dívka se zasmála.
,,Drahoušek Cesario!" řekla. ,,Jestlipak mi už odpustil?"
Přestávala jsem ztrácet ponětí, o čem to vlastně mluví.
,,Ehm... co by ti měl odpustit?"
Lia otrhala z vlčích máků všechny lístky a vložila je do pohárku ze svých spojených dlaní.
Nechala lehký teplý větřík, aby je roznesl po nebi.
,,To, že jsem ho vytvořila."
,,Tys....tys vytvořila Cesaria?" vysoukala jsem ze sebe šokovaně.
Lia se zasněně zahleděla do dálky.
,,Almanach snů je příběh, který jsem Cesariovi vymyslela. A udělala jsem ho nešťastným."
,,Jak?"
Lia se smutně usmála.
,,Zeptej se ho na to sama. Možná ti to všechno poví."
,,Ale...."
,,A můžu tě o něco požádat, Winnifred?" skočila mi do řeči.
,,No....jistě."
Pozorovala hejno barevných rybiček, jak tančí mezi deštěm lístků z vlčích máků.
,,Řekni mu, že je mi to moc líto."

Probudila jsem se až po poledni s obličejem zabořeným do polštáře.
Almanach leželo deskami vzhůru na podlaze vedle postele.
Vyštrachala jsem se z postele tak rychle, jako ještě nikdy, a naházela na sebe oblečení.
Poté jsem seběhla po schodech dolů do kuchyně.
Máma už začala chystat oběd.
,,To je dost, že už jsi vzhůru." zamručela namísto pozdravu. ,,Už jsem tě chtěla jít zkontrolovat, jestli ještě dýcháš."
Pozorovala mě, jak se soukám do bundy a nadávám u toho.
,,Kam tak spěcháš?"
,,Něco vyřídit. Půjčím si auto. Do večera budu doma. Pa." vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a popadla z háčku klíčky od naší fordky.
Dveře za mnou zaklaply.
Cesta autem do Shadyside trvala méně než hodinu.
Zaparkovala jsem přímo před starožitnictvím a s Almanachem v podpaží vtrhla dovnitř.
V lokále nikdo nebyl.
Jedny z hodin začaly odbíjet jednu hodinu a z dvířek nad ciferníkem vyletěla kukačka.
,,Pane Cesario?" zvolala jsem. ,,Jste tu?"
Naklonila jsem se přes pult a pohlédla za roh.
Byly tam dveře, zakryté těžkým sametovým závěsem.
Uslyšela jsem odtamtud hudbu.
,,Cesario?" zkusila jsem to ještě jednou.
Nedostalo se mi odpovědi, a tak jsem obešla kasu, rozhrnula závěs a otevřela dveře za ním.
V tom okamžiku jsem se ocitla v divadelním hledišti.
V pozadí hrála hudba, světla byla ztlumená a osvětlovala jen hlediště.
Na něm právě probíhalo představení.
Cesario měl na sobě černý smoking s dlouhými šosy a otáčel se v rytmu tanga.
Místo taneční partnerky z masa a kostí mu v náručí spočívala Balbero.
Na figurínu si však nepočínala špatně.
Její pohyby byly dokonalé a elegantní a ve svých dlouhých, tmavě rudých šatech s hlubokým výstřihem vypadala dokonale.
Člověk by vůbec nehádal, že je to jen figurína.
Světla je následovala, kam se jen hnuli.
V jejich tanci bylo něco provokativního a vášnivého.
Krok, otočka, krok, záklon.
Byla jsem uchvácená, zírala jsem na ně s otevřenou pusou, neschopná slova.
A pak skladba skončila.
Tanečníci se chystali uklonit pomyslnému publiku, když v tom si mě Cesario všiml.
Nevypadal zrovna nadšený tím, že mě vidí.
Nechal Balbero stát na jevišti a zamířil ke mě.
Kývla jsem na pozdrav.
Odpověděl stejným způsobem.
Podávala jsem mu Almanach, on však zavrtěl hlavou.
,,Nechci to."
,,Co vám Lia Mansfieldová udělala, že ji tak nenávidíte?" zeptala jsem se zpříma.
Nejspíš jsem zabředla do příliš bolestivých vod, poněvadž se Cesario odvrátil.
,,Lia Mansfieldová mě stvořila." zamumlal.
Poté sáhl do kapsy a vytáhl z ní dýmku. Nacpal ji tabákem a zapálil
,,Vytvořila mi život, jaký by si každý přál. Život v bohatství, obdivu a přepychu.
Žil jsem si jako anglický lord. Poznal jsem i lásku..."
Při těch slovech zalétl pohledem k Balbero, která stála na pódiu jako socha z bílého mramoru, krásná a neživá.
,,Balbero přišla odnikud, pojmenovaná po démonech z pekla, a okamžitě mě okouzlila svým tancem. Připomínala mi bájnou Salome, divokou a nespoutanou...."
Odmlčel se.
,,...a pak?"
Cesario vyfoukl kroužek kouře, který se zatřepetal ve vzduchu a rozplynul se.
,,Chtěl jsem, aby byla jen a jen moje." zamumlal. ,,Aby mi ji nikdo nemohl vzít.A ona z Balbero udělala to, co je- kus dřeva, neživou loutku chladnou jako kus ledu. A tím mi zničila život."
Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem mlčela.
,,Víš, kdo byla Lia Mansfieldová?" zeptal se mě Cesario a prolomil tak ticho.
,,Ne tak docela."
,,Lia je přezdívka. Celé jméno zní Cordelia."
,,Moje...moje babička?!"
Cesario přikývl.
Tak odtud znal moji babičku.....
Sklopila jsem oči k zemi a kousla se do rtu.
,,Dokázal byste jí odpustit?" zeptala jsem se, i když jsem v to příliš nedoufala.
Pokrčil rameny.
,,Co je psáno, to je dáno."
Jakmile to vyslovil, trklo mě to.
,,Počkejte tady!" vyhrkla jsem. ,,Musím si pro něco skončit domů!"
Koukal na mě, jako bych právě spadla z višně.
Potutelně jsem na něj mrkla.
Něco mě totiž napadlo....

Nedůvěřivě hleděl na lahvičku s čirou tekutinou, kterou jsem postavila před něj na pult.
,,Co je to?" chtěl vědět.
,,To je řešení vašeho problému." řekla jsem a opatrně odšroubala zátku.
Vzala jsem do ruky kus vaty a navlhčila ho v roztoku.,,Podejte mi Almanach."
Mlčky mi podal knihu, otevřenou na poslední stránce.
~,,.....a její údy a zdřevěněly, rudá ústa ztuhla v nepřítomném úsměvu, oči nabyly skelného lesku.
Kůži již měla na dotek chladnou a hladkou jako bílý porcelán.
Srdce jí zamrzlo v hrudi.
Stala se neživou panenkou."~
Začala jsem onen odstavec pomalu přejíždět navlhčeným tamponkem a modlila se, aby to vyšlo.
Z chemie jsem měla přece jen trojku s odřenýma ušima.
Vítězoslavně jsem zavýskla, když první řádek zmizel.
Cesario zalapal po dechu.
,,Jak...jak jsi to udělala?"
,,Tomuhle se říká zmizík." poučila jsem ho. ,,Dokáže vymazat text psaný inkoustem.Tím můžeme poupravit část, ve které se Balbero změnila ve figurínu."
Cesario vypadal upřímně dojatě.
,,Já...já nevím, co na to říct..."
,,Tak mlčte a nechte mě pracovat."
Když zmizel i poslední řádek, zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
Prosila jsem všechny svaté, aby to vyšlo.
Uplynula minuta, možná dvě.
Pak za mými zády vrzly dveře.
Balbero, kterou jsme nechali usazenou v hledišti, teď stála na prahu a ve tváři měla zmatený výraz.
Těkala očima ode mě k Cesariovi a zpět.
Ale byla živá a ještě krásnější než předtím.
,,Jaktože...jaktože ...."
Nedořekla, namísto toho s vrhla Cesariovi do náruče.
Cesario na mě pohlédl.
Jeho pohled doslova přetékal vděčností.
Zhoupla jsem se na židli a chvíli hleděla na ty dvě hrdličky.
,,Ještě by to chtělo nějak zakončit, nemyslíte?" nadhodila jsem a vzala do ruky propisku.
Svým kulatým dětským písmem jsem na konec stránky připsala :

~A žili spolu šťastně až navěky....~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ufdslyiud ufdslyiud | E-mail | Web | 22. dubna 2009 v 8:34 | Reagovat

C6ZSGJ  <a href="http://gzsiulnkmfmk.com/">gzsiulnkmfmk</a>, [url=http://fjcptljqanft.com/]fjcptljqanft[/url], [link=http://znrucdmmwsml.com/]znrucdmmwsml[/link], http://eidyvjvvyqdh.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama