Vendémiaire

14. března 2008 v 18:30 | akeppanashi |  Safira
Chtěla bych upozornit, že tuhle povídku věnovala naší společné kamarádce Ježince k sedmnáctým narozeninám, takže forever: "Všechno nejlepší Ježi!!!!!!"

VENDÉMIAIRE
~,,Jak byla nádherná ta Paříž zářijová,
každou noc měnila se ve vinohrad z révy.
A line se jas na město s jeho břehy Seiny.."~

Vzduch voněl po růžích.
Ležel jsem v trávě, nastavoval tvář posledním paprskům letního slunce, jenž mě šimraly na holých chodidlech, a recitoval ti Apollinaira, jako vždycky:

~,, Dlouho jsem naslouchal jak Paříží už spící
se rozléhá ten zpěv - křik vše burcující…"~

Vzpomínal jsem na tvoje vlasy, spletici zlatých nitek spadající v kaskádách na ramena, a na oči, dva nádherné opály.
Na dvěstěpadesátšest pih na nose, rty vykreslené perletí, i na drobné štíhlé prsty, které mě hladívaly.
Má milovaná Blanche…..

~,,Vendémiaire,
měsíc se tancem vína vpíjí…"~

Poprvé jsem tě potkal ve školce.
Seděla jsi v koutku, stranou od ostatních, a držela se za ramena, jako bys chtěla obejmout sama sebe.
Přistoupil jsem k tobě.
Zvedla jsi hlavu.
,,Jdi pryč."
Nehnul jsem se ani o centimetr.
,,Slyšíš? Vypadni!"
Usmál jsem se a sáhl do kapsy.
Poté jsem k tobě natáhl ruku.
V rozevřené dlani mi spočíval čokoládový bonbon v lesklém modrém obalu.
A to byl začátek našeho přátelství.
Začátek všeho.

~,,Tvou žízeň ukojí Paříží když se tmí nebesa,
oblaka plná hladových těl…"~

Hrávali jsme spolu všechny ty hry, které patří k dětství.
Nejradši jsi měla hru na schovávanou, pokaždé ses schovala tak mazaně, že najít tě mi zabralo několik hodin.
Zato tobě to trvalo sotva pět minut, než jsi mě načapala, jak se krčím v křoví nebo za stromem.
Pokaždé jsi zavřískla radostí a zaječela:
,,Deset, dvacet, mám tě!"
Bylo to nádherné, objevovat svět tvýma očima.
Moje sny byly tvými sny.
Byla jsi šťastná, a díky tomu jsem byl šťastný i já.
Ale to štěstí mělo brzy skončit.

~,,Na našich vinicích už končí vinobraní,
ta zrna protáhlá jakoby k umírání
chutnají po krvi, po soli, po zemi…."~

Bylo nám teprve deset, když jsi naposledy zaklepala na dveře mého domu, aby ses rozloučila.
Byl zrovna červenec, léto s sebou přinášelo horko a dusno, vzduch voněl čerstvým senem a chutnal po zralých třešních.
Stála jsi na schodech na verandě a pomrkávala, abys setřásla slzy z řas.
Sevřel jsem tě v náručí, co nejpevněji to šlo.
Řekli jsme si sbohem a pak už si ujížděla v naložené dodávce pryč z města.
Pryč od našeho dětství.

~,,Vendémiaire,
měsíc se tancem vína vpíjí…"~

Když jsem tě spatřil poprvé po všech těch letech, skoro jsem tě nepoznal.
Z malé pihovaté holky s věčně odřenými koleny se stala šestnáctiletá slečna s hřívou hustých vlnitých vlasů a úsměvem na rtech.
Narazili jsme na sebe cestou ze školy.
Bylo 3. října, Vendémiaire.
Málem bych tě minul bez povšimnutí, kdybys mě nezastavila.
,,Nejsi ty náhodou Phillippe?" vyhrkla jsi. ,,Phillippe Fournier?"
Přikývl jsem.
A ty jsi mě objala.

~,,Mladý plavec smál se mezi břehy,
ženy ten útěk provázely plačtivými zpěvy…."~

Jednou na jaře, to nám bylo oběma skoro devatenáct, jsme leželi v parku v trávě, tak, jak teď ležím já.
Bradou ses mi opírala o koleno a upírala na mě své velké průzračné oči.
Měli jsme už po zkouškách, před námi se otevíralo léto a s ním i nový život.
Zeptala ses mě:
,,Miluješ mě?"
A já odpověděl:
,,Miluju."
A právě tenkrát se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych tě mohl zabít.

~,,V pěkných domcích všichni moji vinaři,
když světlo od hladin se večer odráží…"~

Vybral jsem si k tomu právě přelom září a října, kterému se republikánském kalendáři říká Vendémiaire.
Připravil jsem si velký vykosťovací nůž a počkal si na tebe v lipové aleji před vaším domem.
Stmívalo se.
Úderem desáté ses vynořila spoza rohu, kabelku ležérně přehozenou přes rameno.
Měla jsi na sobě ten třešňově červený svetr, co se mi tak líbil.
Vyklouzl jsem spoza obzvlášť rozložité lípy a zastoupil ti cestu.
Polekaně jsi ode mě odskočila, ale poté ses usmála.
,,Ach, Phillippe….lekla jsem se."
Sevřel jsem nůž za zády.
,,Ty se mě bojíš, Blanche?" zeptal jsem se sladce.
,,Ale prosímtě…." stoupla sis na špičky a objala mě kolem krku.
Tvoje rty přejely po mých.
Na tu chuť nikdy nezapomenu.
Vytáhl jsem nůž.
Nechápavě jsi zamrkala víčky s neuvěřitelně dlouhými černými řasami.
,,Phillippe…?"
Poté jsi začala couvat.
Nakonec ses otočila na podpatku a dala se na útěk.
Byl jsem však rychlejší.
Popadl jsem tě za vlasy, skoro jsem cítil, jak mi praskají mezi prsty, a obrátil obličejem k sobě.
Když ti čepel projela hrdlem a skropila tvůj rozkošný obličejík teplou krví, pocítil jsem zvláštní uspokojení.
V tu chvíli jsi patřila jen mě.
Byla jsi moje.
Síla toho slova mě naprosto ochromila.
,,Moje….moje…..moje…." opakoval jsem stále dokola a držel tě v náručí.
Chroptěla jsi, oči se ti samy obrácely v sloup.
Pohled na tvoje bezvládné, umírající tělo mě zaplavil úžasným pocitem.
Moje, moje, moje Blanche…..
Pak jsi se naposledy zachvěla a hlava ti klesla na rameno.
Nezamávalo to se mnou, nemohl jsem tě ztratil.
I tvá mrtvola patřila jen mě.
Vzal jsem tvé tělo do náruče a zamířil do parku.
Dal jsem si přitom pozor, aby mě nikdo nezahlédl, jak se plížím alejí s tvou mrtvolou v náručí.
Na ,,našem" místě jsem tě položil do trávy a popadl lopatu, kterou jsem si tam předem nachystal.
Trvalo mi strašně dlouho, než jsem konečně vykopal dostatečně hlubokou díru.
Ale nakonec se mi to podařilo- jáma byla několik stop hluboká.
Zvedl jsem tvoje překrásné, krví zbrocené tělo a uložil jej do ní s jakousi obřadností.
Poté jsem se opět chopil lopaty a začal ji zahazovat.
Recitoval jsem ti přitom Apollinaira a dal si záležet, abych měl obzvlášť dobrý přednes.
Té noci uprostřed Vendémiaire jsem tě zabil a pohřbil v parku na jih od Seiny.
A teď jsem tu, ležím v trávě několik stop nad tebou, a pořád dokola ti recituji stále tu samou báseň:

~,,Vendémiaire,
měsíc se tancem vína vpíjí,

Vendémiaire…"~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama